Lekce V / 08 - Květ

Cíl lekce:

Žáci se pomocí modelů seznámí se stavbou květu jednoděložných a dvouděložných rostlin. Na příkladech tulipánu a blatouchu si ukáží rozdíl mezi okvětím a kalichem a korunou.

Zeptejte se Vašich dětí:

Co je to květ?
Proč květy vodí?
Proč rostliny kvetou?
Z jakých částí se skládá květ jednoděložných rostlin?
Kde vzniká pyl a k čemu slouží?
Jak se nazývá samičí pohlavní orgán rostlin?

Květ

Morfologie květu popisuje vnější stavbu, tvar, barvu a jakékoliv další vlastnosti orgánu rostliny, květu. Podstatnými částmi květu jsou orgány sloužící k pohlavnímu rozmnožování: tyčinky a plodolisty. Květní obaly se neúčastní přímo pohlavního rozmnožování a představují sterilní část květu. Části květu mohou být, při veškeré své tvarové rozmanitosti, rozlišeny na tyčinky, pestíky, květní obaly a květní lůžko.

Květ
Obrázek Mature flower diagram cs od Mariana Ruiz LadyofHats, translated to Czech language by Michal Maňas (User:Snek01) [Public Domain] via Wikimedia Commons

Tyčinky

Tyčinka je výtrusný list, který vytváří samčí výtrusy, které jsou známé jako pylová zrna. Typická tyčinka krytosemenných rostlin je rozlišena na prašník, nitku a spojení. Konektiv je pletivo, které spojuje 2 prašné váčky. Je jakýmsi pokračováním nitky v prašníku. Může vybíhat nad prašník (vraní oko), nebo naopak pod něj a podobat se nitce, od které je pak oddělený uzlinou (brčál). Prašníky obsahují dva prašné váčky a v každém ze dvou prašných váčků jsou dvě prašná pouzdra. Prašníky i nitky bývají velmi různého tvaru. Tyčinky v květech mají nitky stejně dlouhé nebo různých délek. U některých typů jsou tyčinky volné a vyrůstají jednotlivě, obvykle však v kruzích. U některých druhů jsou tyčinky označované jako čtyřmocné, kdy 4 tyčinky vyrůstají delší než zbývající (brukvovité). U dalších druhů jsou označovány jako dvoumocné, protože jsou dvě tyčinky delší než zbývající (hluchavkovité). U jiných rostlin srůstají tyčinky ve skupiny označované jako bratrstva. Podle počtu těchto skupin se označují tyčinky jednobratré, dvoubratré. Některé rostliny mohou mít jednu nebo několik tyčinek trvale zakrnělých, takže se v nich nevytváří pyl. Vyskytují-li se v květu tyčinky a pestíky odlišných délek, pak je tento jev nazýván heterostylie. Smyslem rozdílné délky tyčinek a pestíku je, aby nedošlo k vlastnímu oplození (samoopylení). Tyčinky mohou být vyvinuty buď před kališními lístky, nebo před korunními lístky, ale nejčastěji bývají vyvinuty dva kruhy tyčinek.

Pestík

Pestík je samičí pohlavní orgán, který slouží k zachycení samčích pylových zrn v květu u krytosemenných rostlin. Plodolisty uvnitř pestíku obsahují poutky přirostlá vajíčka. Části pestíku jsou: blizna, čnělka, semeník.

Pestík vzniká srůstem jednoho nebo více plodolistů. Soubor plodolistů se nazývá gyneceum. Gyneceum může vznikat z různého počtu plodolistů, podle toho lze rozdělit, zda se jedná o apokarpní gyneceum, které je souborem většího počtu jednoplodolistových pestíků v květu, nebo cenokarpní gyneceum, které je tvořeno jedním pestíkem srostlým z více plodolistů.

Semeník je spodní rozšířená část pestíku a nachází se zde jedno nebo více vajíček. Lze rozlišit semeník spodní, kdy květní obaly a tyčinky vyrůstají nad semeníkem (hvězdnicovité), semeník svrchní, kdy obaly a tyčinky vyrůstají pod semeníkem (brukvovité), a semeník polospodní, kdy obaly a tyčinky vyrůstají uprostřed semeníku (lomikámen).

Čnělka je střední částí pestíku, která má obvykle protáhlý tvar. Blizna je vrcholová část pestíku, na níž se zachycují a klíčí pylová zrna. Po sprášení z pylu vyklíčí pylová láčka, která prorůstá čnělkou až k semeníku a proniká otvorem klovým k zárodečnému vaku. Proroste-li klíčící pyl k vajíčku, dochází k oplození. Po oplození se pestík mění v plod.

Květní obaly

Květní obaly chrání tyčinky a pestíky a lákají opylovače. Květní obaly mohou být rozlišené, kdy lze rozlišit kalich a korunu, a nerozlišené, kdy tvoří okvětí nebo okvětní lístky. U některých druhů rostlin není koruna součástí květu (např. pryšce), nebo chybí i kalich (koruny bezobalné, nahé). Je předpokládán vztah mezi chybějícími částmi květu a způsobem přenosu pylu (např. větrosnubnost).

Původně mohl kalich vzniknout přeměnou listenů a můžeme jej rozlišit od koruny podle barvy (je obvykle zelený). Zřídkakdy mohou jeho lístky být zbarveny podobně jako koruna (např. fuchsie). Kališní lístky mohou být volné, nebo srůstají. Systematicky není srůst kališních lístků kalichu tak významný jako srůst koruny. Nemusí docházet jen k pravému srůstu, ale kališní lístky mohou být zaklesnuty do sebe i papilami, chlupy apod. Mohou vznikat i různé zvláštně uzpůsobené kalichy, např. čepičkovitý kalich (blahovičník). Kalich má především ochrannou funkci, chrání vnitřní části květu, zejména ve stadiu poupěte. Pokud kalich opadává ještě před úplným rozvinutím květů, je označován jako kalich prchavý, vyskytuje se např. u makovitých. Kalich může nahrazovat korunu a běžná je přeměna kalicha na vytrvávající kalich, který slouží k rozšiřování semen (např. chmýr hvězdnicovitých). U některých rostlin vyrůstá i vnější obal kalichu, nazývaný kalíšek, který může vznikat například z palistů kališních lístků. Vzhledově jde o lístky vyrůstající těsně pod kalichem nebo mezi kališními lístky. Kalich i kalíšek je třeba odlišovat od zvětšených listenců, jako u druhu opletník plotní, a případně listenovitých útvarů u některých zástupců čeledi pryskyřníkovité. U jaterníků je kalich velmi zdařile napodoben třemi listeny.

Koruna je vnitřní, zpravidla barevnou, částí rozlišeného květního obalu. Je tvořena korunními lístky, jež jsou obvykle větší než kališní lístky. Morfologický původ korunních plátků není zcela jasný, ale je předpokládáno, že buď vznikly z tyčinek, nebo že vznikly několika způsoby nezávisle na sobě. Jinou možností jejich původu je např. jejich vznik z kališních lístků. Proto je na místě obezřetnost při porovnávání korun v různých systematických jednotkách. Argumentem pro tvrzení, že korunní plátky nemusí být původem jen z tyčinek, bývá květ leknínovitých. Stejně jako u ostatních květních obalů mohou být korunní plátky volné, taková koruna je nazývána koruna choripetalní. U jiných druhů rostlin mohou korunní plátky srůstat, pak ji označujeme jako sympetalní. Sympetalní koruna má korunní trubku a korunní lem, tvořený krátkými zuby, cípy nebo volnými úkrojky (např. zvonek). U některých rodů nebo čeledí může být používáno speciální označení pro členění květu (bobovité – pavéza, dvě křídla, člunek srostlý ze dvou volných lístků), podobně jedinečným útvarem je pakorunka u rodu narcis. Ostruha je označení pro metamorfovanou část květu, obvykle korunní nebo okvětní lístek, jenž vytváří dutý kuželovitý nebo válcovitý útvar (orlíček a lnice). Koruna může také brzy opadávat – tzv. prchavá koruna (u vinné révy). Vyvinuté a nápadně zbarvené korunní plátky však většinou slouží k lákání opylovače, obvykle hmyzu. Koruna vábí hmyz barvou i vůní pomocí nektárií, vylučujících cukernatý roztok. U mnohých druhů rostlin mají korunní plátky i charakteristickou vůni. Jejich zbarvení je podmíněno buď přítomností chromoplastů, nebo barviv v buněčné šťávě. Bílé zbarvení květů je způsobeno odrazem všech světelných paprsků, bílé korunní plátky jsou bez barviv. Často jsou korunní plátky rostlin zbarveny fialovými a modrými barvami, které hmyz dokáže dobře vnímat. Mezi buňkami pokožky korunních plátků jsou často vyvinuty mezibuněčné prostory a u některých druhů jsou vyvinuty papily a trichomy (takové květy mají "sametový" vzhled). Předpokládá se, že papily jsou adaptace k lepšímu přichycení pro přistávající hmyz. Vůně květu je způsobena přítomností prchavých silic v pokožkových buňkách. Koruny květů některých druhů rostlin také vytvářejí tvarově, barevně a feromony sexuálně přitažlivý objekt pro opylovače (květ tořiče), nebo lákají hmyz, aniž nabízí z nektaria skutečnou odměnu, parazitujíce především na neznalosti mladých jedinců. Tímto způsobem jsou vyvinuty některé orchideje (kruštíky, vstavače). Takové květy se nazývají šálivé květy. Další druh orchidejí v květech sice nevytváří nektar, ale koruna květu slouží jako noční úkryt pro svého opylovače. U některých květů však obaly nejsou rozlišeny, a pak hovoříme o okvětí tvořeném stejnými okvětními lístky.

Květní lůžko

Květní lůžko může být vyklenuté, ploché nebo prohloubené. Květní orgány mohou na květním lůžku vyrůstat ve šroubovici (květy acyklické), v kruzích (květy cyklické) nebo částečně ve šroubovici a částečně v kruhu (květy spirocyklické). V některých případech bývá květní lůžko v určitých částech květu přeměněné a protažené.

Jednoděložné rostliny

Jednoděložné rostliny jsou třídou krytosemenných rostlin. Podle nejmodernějších taxonomických systémů sem patří asi 11 řádů, 80 - 94 čeledí a asi 60 100 druhů. To je celkově asi jedna čtvrtina všech krytosemenných rostlin. Nejpočetnějšími čeleděmi jsou vstavačovité a lipnicovité.

Jednoděložné rostliny jsou převážně vytrvalé byliny, řidčeji jednoleté, popř. dvouleté. Jejich stonky druhotně netloustnou. Cévní svazky stonku jsou roztroušené. Přesto se v rámci jednoděložných rostlin vyvinuly i dřeviny, keře a stromy, i když jsou hodně odlišné od stromů dvouděložných rostlin. Příkladem jsou např. palmy, u nich a dalších podobných rostlin se vyskytuje tzv. atypické tloustnutí. Jednoděložné jsou převážně pozemní vzpřímené rostliny, ale někdy to mohou být i plazivé rostliny, občas i liány.

Většina jednoděložných jsou autotrofní zelené fotosyntetizující rostliny, ale jsou zde i zástupci nezelení, vyživující se heterotrofně. U vytrvalých rostlin se často vytváří oddenek, někdy hlízy, pro jiné zástupce jsou typické cibule. Typickým znakem jednoděložných je přítomnost jedné dělohy. Primární kořen rychle zaniká a je nahrazen adventivními.

Stavba květu jednoděložných rostlin
1 květní lůžko, 2 okvětí 3 tyčinky, 4 pestík
Obrázek Stavba květu jednoděložných rostlin od VNB

Tulipán

Tulipán je rozsáhlý rod jednoděložných rostlin z čeledi liliovitých. Tulipány jsou vytrvalé cibulovité rostliny. Listy jsou jednoduché, střídavé, horní listy se postupně zmenšují oproti spodním s listovými pochvami. Čepele listů jsou čárkovité, kopinaté až podlouhlé, někdy trochu ztloustlé, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou poměrně velké, většinou jednotlivé na vrcholu stonku. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků ve dvou přeslenech. Tyčinek je šest ve dvou přeslenech a jsou volné. Gyneceum se skládá ze tří plodolistů, je synkarpní a jeho semeník je svrchní. Plodem je tobolka. Tulipány se množí cibulkami, které se oddělují od matečné rostliny (na podzim). Tulipány rozlišujeme na rané, středně rané a pozdní. Je známo přibližně 100 až 150 druhů tulipánů. Původní oblastí výskytu tulipánů je pravděpodobně Čína, konkrétně jižní svahy Pamíru. Odtud se květina rozšířila (pravděpodobně obchodními karavanami). V České republice není původní žádný druh. Tulipán lesní a tulipán zahradní jsou hojně pěstované druhy a v okolí lidských sídel občas i zplaňují.

Tulipán
Obrázek Tulip inside od Filip Maljkovic [Public domain] via Wikimedia commons

Dvouděložné rostliny

Nižší a vyšší dvouděložné rostliny jsou třídy, které v moderních taxonomických systémech nahradily dřívější jedinou třídu dvouděložné rostliny. Nižší dvouděložné rostliny jsou parafyletickou skupinou rostlin, která zahrnuje starobylé vývojové větve krytosemenných dvouděložných rostlin. Zahrnuje asi 5 % známých dvouděložných rostlin, celkem cca 8000 druhů v 27 čeledích. Skupina nemá žádné společné specializované znaky, náležejí sem vzhledově i ekologicky velmi různorodé rostliny. Květy však mají často vývojově původnější stavbu – neustálený počet květních částí, gyneceum z volných pestíků, tyčinky primárně zmnožené a často nerozlišené na nitku a prašník. Náležejí sem rostliny s nejstarobylejší stavbou generativních květních částí. Nejtypičtější obsahové látky jsou silice a benzylisochinolinové alkaloidy. Vyšší dvouděložné rostliny jsou s menším, ustáleným počtem květních částí, typickým znakem jsou trikolpátní pylová zrna.

Stavba květu dvouděložných rostlin
1 květní lůžko, 2 kalich, 3 koruna, 4 tyčinky, 5 pestík
Obrázek Stavba květu dvouděložných rostlin od VNB

Pryskyřník prudký

Pryskyřník prudký je vytrvalá, 20 až 100 cm vysoká bylina. Lodyha je přímá, větvená, rýhovaná, lysá nebo v dolní polovině chlupatá. Přízemní listy s pochvami, dlouze řapíkaté, dlanitě 3 až 7 klané, úkrojky obvykle 3dílné, lodyžní listy podobné, úkrojky čárkovité až úzce kopinaté. Květy jsou uspořádány ve žluté latě, 5četné, kališní lístky jsou ke koruně přitisklé, květní stopky zase okrouhlé a nerýhované. Kvete v období od května do září. V České republice je hojný ve všech nadmořských výškách. Celkově roste v Evropě na severu až po 70° severní šířky kromě Portugalska, Sicílie, Kréty a dalších nejjižnějších oblastí Evropy. V Asii roste v celé západní Sibiři až po horní tok Jeniseje a druhotně také v Severní Americe. Roste na loukách, pastvinách, trávnicích a jiných vlhčích travnatých porostech. Preferuje půdy vlhčí, dusíkaté nebo hlinité.

Pryskyřník prudký
Obrázek Illustration Ranunculus acris0 clean od Original book source: Prof. Dr. Otto Wilhelm Thomé Flora von Deutschland, Österreich und der Schweiz 1885, Gera, Germany [Public domain] via Wikimedia commons

Pokud vás téma zaujalo a chcete se dozvědět více: